Zájem o funkční primární péči

Žádný soudný lékař nepochybuje o tom, že kvalitní primární péče je klíčem k šetrnému a relativně bohatému systému zdravotnictví. Druhou podmínkou šetrnosti systému je pokladenský systém financování ambulantní medicíny. Ani o druhé podmínce žádný soudný lékař nepochybuje, pokud není svázán nějak ideologicky politicky nebo funkčně resortně s naším socialistickým systémem zdravotnictví. Takovou vazbou končí veškeré uvažování o šetrnosti systému a zůstává jen spokojování se s frází, že zdravotnictví je nenaplnitelná černá díra, ve které mizí neefektivně všechny finanční prostředky nabídnuté do systému.

Pokud si pamatuji dobře, kolega Václav Šmatlák, předseda SPL, si také uvědomoval výše uvedené skutečnosti a mne osobně velmi nepříjemně překvapilo, že od politického prosazování pokladenského systému, jediného perspektivního systému, nejspíše pod tlakem politiků již dávno ustoupil.

O to víc mne ve svém článku Sofiina volba (ZdN23:11/6-2007:21) mile překvapil kolega Pavel Lindovský, předseda Praktik.cz, který jako jeden z mála veřejně činných se hlásí k pokladenskému systému v ambulancích. Cituji: Pouze pacient, který vloží do ošetření svoje garanční peníze a tyto bude následně inkasovat zpět od pojišťovny, je motivován kontrolovat a eliminovat množství parazitů, kteří se jen přiživují na jeho zdravotní dani. Ano, jedině takto zainteresovaný pacient je schopen si ohlídat své peníze vkládané do svého zdraví.

Žijeme v divné době. Naši politici vůbec neusilují o šetrné zdravotnictví. Spíše usilují o netransparentnost toků peněz vybraných na zdravotní pojištění. Nejvíce mne překvapuje, že ani ředitel VZP Pavel Horák nemá zájem o šetrný systém zdravotnictví. Ani politici ani ředitel VZP si neváží základního kamene šetrnosti, kvalitní práce praktických lékařů. Chovají se, jakoby praktické lékaře ani nepotřebovali. Jeden ministr se dokonce chlubil tím, že praktické lékaře nenávidí. Což si nikdo z nich není schopen uvědomit, že obcházení praktického lékaře je tím nejdražším systémem, který si mnohem bohatší státy než jsme my nedovolí realizovat?

Kladu si otázku zda jde o neschopnost nebo úmysl. Všichni dnes již víme, že se zde rozjíždějí nejrůznější aktivity označované jako globalizace zdravotnictví, které jsou vážným ohrožením praktických lékařů, ohrožením zdravotních pojišťoven, ohrožením solidárnosti našeho zdravotního systému, ohrožením všech našich pacientů a tedy konečně ohrožením všech našich občanů. Není možné, aby naši politici včetně ředitele VZP toto riziko neviděli. Jejich nečinnost klade otázku po příčině jejich nečinnosti, kterou nejsem schopen zodpovědět.

Jedinou částečnou, ale účinnou, obranou našich občanů je zavedení výše popsaného pokladenského systému financování s dočasným vkládáním garančních peněz pacienta do systému, které jedině umožní občanovi kontrolu nad svými financemi. V tomto systému pacient zcela přirozenou cestou rozhoduje o tom, který lékař bude za svoji práci ohodnocen více a který méně. To nedokáže žádná instituce. To dokáže jen pacient sám. Tím dostává lékaře do vzájemné plodné konkurence, což vede k přirozenému zvyšování kvality péče po stránce odborné i po stránce kontaktu. Pokud mi někdo není schopen porozumět, je mi ho líto, protože léta komunistické deformace myšlení v něm zachovala příliš hluboké stopy.

Politici často namítají, že ambulantní medicínou protéká málo peněz, aby tak mohlo být ovlivnění systému dostatečné. Jenže uzavíráním přímých smluv pacienta se zdravotní pojišťovnou a vybírání si nejlepšího pojišťovacího produktu na nemoc a zdraví pacient dostává do plodného konkurenčního postavení i zdravotní pojišťovny, což povede k jejich šetrnosti nebo jejich krachu, který musí být po zásluze včas státem u soudu odměněn. Námitka čtenáře, že u nás takového zdravotní pojišťovny nemáme, je věcná. Máme jen prosté redistributory naší zdravotní daně, kteří mají ze zákona zakázáno tvořit jakékoliv odlišné pojišťovací programy. Smysl takových pseudopojišťoven mi uniká. Snad mělo jít na počátku devadesátých let o prázdnou hru na demokracii a kapitalismus.

Pokud chce být pacient skutečně optimálně vyšetřován a léčen, musí si sám uzavírat smlouvu  s vybranou zdravotní pojišťovnou, která bude o optimálním vyšetření a léčbě. V současnosti, kdy smlouvu s pojišťovnou na omezování zdravotní péče uzavírá ošetřující lékař, nemá pacient šanci na vyšetřování lege artis bez korupce či protekce, což zejména vyniklo po známých vyhláškách Davida Ratha. Bohužel VZP místo původních pozitivních regulačních mechanismů zůstala u negativních regulačních mechanismů s formou utahující se smyčky, což je pro pacienty (ale i lékaře) obzvláště zhoubné. A to samozřejmě nehledě k potupným smlouvám s lékaři, které nejsou skutečnými smlouvami dvou svobodných subjektů.

Občas se potkáváme s výsměchy politiků, že restituce přirozených vztahů ve zdravotnictví není možná, protože naše současné zákony to neumožňují. A já kladu otázku: Co je víc, člověk nebo zákon? Musí být pacient vytlačen ze systému a nemůže se stát partnerem svého ošetřujícího lékaře, aby spolurozhodoval o svém optimálním vyšetřování a optimální léčbě, jen proto, že mu to naše zákony nedovolují?

Nemám právnické vzdělání, abych mohl pravdivost výše uvedených úsměšků potvrdit, ale moje všeobecné vzdělání mne nutí k historické komparaci a konstatování, že tímto se naše společnost dostává do situace, kterou před dvěma tisíci lety kritizoval Ježíš z Nazareta. Ježíš přinesl vykoupení člověka v nadřazení správných, dobrých mezilidských vztahů nad zákony nesmyslně komplikujícími život. Snad  bychom dnes mohli parafrázovat, že selský rozum je víc než špatný zákon.

Pokud tedy naše legislativa skutečně brání normálním, aktivizujícím, přirozeným vztahům ve zdravotnictví, nemůžeme nadále setrvávat v neplodných vztazích a musíme změnit legislativu. A jestliže falešné, nepřirozené vztahy jsou zakotveny až v Ústavě, musíme přece změnit i Ústavu. Zákon musí sloužit člověku a ne aby se člověk křivil podle zákona. Pak může mít i lékař křivou tvář. A to nechceme.
 

 MUDr. Bohumír Šimek, Křemže