Socialismus lékařů a našich pacientů již nezvratně trvá na věčné časy?

Publikováno dne: 28.8.2007, Zdroj: www.ZDN.cz

Někteří z nás již od počátku bijí na poplach, že kára našeho zdravotnictví sjela z cesty pravé, boří se stále více do bahna a je nejvyšší čas ji vytlačit zpět.

Pacient se odlidštil a stal se pouhým materiálem pro náš byznys, nebo přesněji pro naše přežití. Politikům se podařilo postavit proti sobě nejen jednotlivé lékaře, ale i pacienty s lékaři. Pacient se pro většinu z nás stal obtížným hmyzem (omlouvám se dosud normálně myslícím lékařům), protože se stal ekonomickým rizikem ošetřujícího lékaře, místo toho, aby byl jeho ekonomickou jistotou. Někteří z nás dokonce zjistili, že naše zdravotnictví funguje ekonomičtěji bez tohoto rizika, tedy bez skutečného pacienta. A tak se ve zdravotnictví točí a vyšetřují zdraví občané (pokud se nevykazují jen rodná čísla), dokonce se i léčí zdraví občané na choroby, které nikdy neměli. To vše umožňuje náš systém a nikoho z politiků ani ředitele VZP to nezajímá, protože nedostatek peněz vyřeší snížením příjmů praktických lékařů a ostatních specialistů. A tak se naše zdravotnictví stává stále více virtuálním a nikoho netrápí, kde to skončí. Zatím všichni dovedové (pacienti, lékaři, byrokrati i politici) dokáží sát z něj své prebendy.

Ale tento stav nemůže trvat věčně. Tyto nemravné prebendy jednou vyschnou. Nebo snad očekáváte, že se budou trvale do systému dosypávat penízky ze státního rozpočtu, jak to předvedl David Rath?

Pokladenský systém je klíčem k normalizaci našeho zdravotnictví. Pacient musí být plně vtažen do problému, nikoliv symbolicky, jak to dělá Tomáš Julínek, který zůstává na půl cesty, protože je vázán loajalitou k ODS, která si nedovolí risknout riziko prohry v příštích volbách. A protože naše společnost stále myslí pokřiveně socialisticky, zůstává i pravicovost ODS spíše virtuální než skutečná. Pravicovostí zde rozumím především svobodné prosazování přirozených vztahů, které jsou nejekonomičtější a nejefektivnější. Levicovostí zde rozumím umrtvující konstruktivismus, centralismus a antiliberalismus, kterým je naše zdravotnictví přesyceno a pročež je také nazýváno mnohými z nás zdravotnictvím socialistickým nebo reliktem socialismu v našem svérázném, postkomunistickém kapitalismu.

Z toho vyplývá, že naše zdravotnictví především potřebuje přijmout princip subsidiarity, tedy uvolnění z mocenského, centralistického, direktivního řízení ministerstvem zdravotnictví, které představuje největší brzdu normálního fungování našeho zdravotnictví. Všechny subjekty ve zdravotnictví (pacient, lékař, pojišťovna…) musí být maximálně liberalizovány, čímž přijmou i přirozenou odpovědnost za své chování. Ministerstvu náleží jen dozor nad zákonným jednáním zdravotnických subjektů a stát musí garantovat vymahatelnost práva. Navíc v současnosti musí ministerstvo zajistit tento proces subsidiarity.

Je třeba si uvědomit, že smyslem zdravotnictví je především zdravý občan, a druhotně, leč nerozdílně spojeně, spokojenost jeho ošetřujícího lékaře. Smyslem zdravotnictví by nemělo být přiživení se nejrůznějších dovedů na všech úrovních (pacient, lékař, byrokrat, politik), jakkoliv vybraná suma zdravotní daně k tomuto přímo vybízí.

Centrem, kolem kterého by se mělo zdravotnictví točit, by měl být samotný pacient, který by měl být základní příčinou chodu zdravotnictví. Pacient musí mít svobodné postavení v našem systému zdravotnictví a musí mít možnost po důkladné konzultaci se svým praktickým lékařem spolurozhodovat o svém optimálním vyšetřování a optimální léčbě. Předpokladem tohoto postavení je, že nebude uzavírat smlouvu s pojišťovnou ošetřující lékař na omezování jeho zdravotní péče, ale samotný pacient bude uzavírat individuální smlouvu se svojí pojišťovnou na optimální zdravotní péči, a tím bude jasně vědět, co mu za kolik peněz pojištění zdravotní pojišťovna zaplatí, a co si bude muset zaplatit sám. Bohužel dosud taková skutečná zdravotní pojišťovna neexistuje. A dokud bude smlouvu podepisovat lékař, zůstane pacient outsiderem ve zdravotnictví.

Pacient takto jednoduše zjistí, že zdravotní péče nemůže být zadarmo, že ho to také něco stojí nikoliv na fiktivních a nefunkčních poplatcích určených ministerstvem, ale přímým proplácením zdravotní péče v ambulantní medicíně, což budou ty vratné vkládané garanční peníze pacienta zpětně proplácené pacientovi jeho zdravotní pojišťovnou v podílu předem dohodnutém v individuálně uzavřené smlouvě, které jedinečně dokáží garantovat definitivní stabilizaci systému zdravotnictví.

Vkládáním vratných garančních peněz do systému pacient pozná zcela přirozenou cestou cenu svého zdraví a tím se změní i jeho chování vůči svému zdraví směrem k zodpovědnosti. Pozná, že již nadále nemůže žít iluzí, že když si své zdraví pokazí, že mu ho musí někdo bezplatně spravit. To nastartuje racionální chování pacienta sama k sobě i k systému zdravotnictví.

Většina z nás na racionální ambulantní péči má peníze, nebo si může našetřit určitou rezervu na své zdraví. Ale jsou mezi námi skutečně ekonomicky slabí jedinci, kteří potřebují pomoc státu. A to je pole působnosti pro skutečné sociální cítění, kterého by se mohla ujmou sociální demokracie místo dosavadního blokování opravdové reformy zdravotnictví.

Pokladenský systém, byť jen aplikovaný na ambulantní medicínu, postupně znemožní vyšetřování pro vyšetřování, která nejsou v zájmu pacientů, a znemožní jakékoliv podezírání z vykazování nevykonané zdravotní péče. V pokladenském systému se pacient zcela přirozeným způsobem stává přímým kontrolorem ošetřujícího lékaře právě tím vkládáním vratných garančních peněz do sytému. Pacient má tak jedinečnou možnost, ohlídat si své peníze a rozhodovat o tom, který lékař jeho peníze dostane a který lékař na ně nemá nárok. Tato kontrola je bez jakýchkoliv nákladů pro pojišťovny či společnost. Vše ostatní, co v současnosti vymýšlí naši politici nebo ředitel VZP Pavel Horák, regulační poplatky, podpisy pacientů v dokumentaci… je neproduktivní a nefunkční.

Jakkoliv pokladenský systém přináší pacientovi jen samé výhody, o lékařích se to říci nedá. Všichni neschopní a zbyteční lékaři půjdou z kola ven. Ve zdravotnictví zůstanou jen ti nejschopnější a nejpotřebnější. A tak by to mělo být! Důsledkem již těchto relativně malých úspor na straně pacientů a lékařů budou několikanásobně vyšší odměny lékařů za práci.

My dosud nemáme žádné skutečné zdravotní pojišťovny, které by mohly tvořit různé pojišťovací produkty, ve kterých by si občané mohli smysluplně vybírat ten pro ně individuálně nejlepší. Dosud máme jen prosté redistributory naší zdravotní daně. Současné zdravotní pojišťovny, které jsou také plně závislé na ministerstvu zdravotnictví a které nesmějí ze zákona tvořit žádné pojišťovací produkty, jsou v řetězci zdravotnictví zcela zbytečné. Za své, ve vztahu k pacientům, zcela fiktivní, neopodstatněné a netvůrčí činnosti jsou placeny poměrně bohatě.

Jako všechny subjekty ve zdravotnictví, tak i zdravotní pojišťovny musí být zcela svobodné, aby mohly být skutečně tvůrčí a uplatnitelné v našem systému zdravotnictví. Není možné, aby nadále setrvávaly na svém nezodpovědném, centrálně ministerstvem nadirigovaném přístupu ke svým klientům. Není možné, aby setrvávaly pod plnou kuratelou našich politiků (a není rozdílu, zda jde o kuratelu parlamentu nebo vlády), pro potenciální riziko miliardových ztrát. Jako všechny subjekty ve zdravotnictví potřebují tvůrčí svobodu s přirozenou odpovědností za své klienty a ze strany státu jen dozor nad hospodařením a možnost včasného soudního postihu při nezákonném chování managementu. Nic víc.

A zůstává otázka našeho ministerstva zdravotnictví, proč tolik lpí na socialistickém, centralistickém, totálně direktivistickém a mocenském přístupu ke všem článkům zdravotnictví i pod politickou nadvládou ODS. Klade nám to otázku, proč všichni politici tolik usilují o nefunkční model zdravotnictví, a otázku, jaké jim to přináší výhody. Nepřísluší mi tyto otázky zodpovídat. Mohu jen upozornit na riziko přímé politické kurately nad zdravotními pojišťovnami, které je rizikem velikých, miliardových ztrát.

Je nejvyšší čas, abychom si všichni uvědomili nevýhodnost našeho totálně centralistického systému zdravotnictví, který sice jakoby chce kopírovat evropské sociální systémy, ale ve skutečnosti jejich nevýhody dovádí do absurdností. A díky tomuto českému smyslu pro necitelnou absurditu jsme schopni poukázat na nevýhody evropského sociálního systému zdravotnictví, který je vhodný doplnit určitým prvkem pokladenského systému, kterým je vkládání vratných garančních peněz pacientem do systému přímým proplácením ambulantní zdravotní péče.

Peníze nazýváme garanční, protože garantují bezproblémový chod zdravotnických zařízení (platba je včasná a není závislá na solventnosti pojišťoven), protože garantují plodnou konkurenci ošetřujících lékařů s přirozeným nárůstem kvality zdravotní péče (jak v odbornosti, tak i v kontaktu), protože garantují plodnou konkurenci skutečných zdravotních pojišťoven a protože především garantují pacientům místo v systému, které jim náleží.

Peníze nazýváme vratnými, protože jsou pacientem do systému jen dočasně zapůjčeny a pak jeho zdravotní pojišťovnou vráceny v podílu předem dohodnutém v individuálně uzavřené smlouvě mezi pacientem a vybranou zdravotní pojišťovnou.

Ošetřující lékaři v našem zdravotnictví slouží jako sociální polštář pro občany. Nejsou peníze na bezbřehou péči, ke které jsou občané některými politiky nezodpovědně hecováni, tak je musí doplácet ošetřující lékaři formou přímo ďábelsky nastavených regulačních mechanismů, které fungují jako utahující se ekonomická oprátka našich lékařských praxí. Tím dochází k restrikci zdravotní péče, která způsobuje, že pacient nemá šanci dostat ani vyšetření ani léčbu na úrovni, kterou potřebuje, pokud mu ji ošetřující lékař odmítne dotovat. A tak je běžné, že pacient se této státem garantované péče musí domáhat protekcí, korupcí a úplatky. Tím je podstatným způsobem narušena státem garantovaná dostupnost zdravotní péče.

Veškerá rozhodovací pravomoc je soustředěna do rukou ministerských byrokratů, kteří se snaží organizovat zdravotní péči do posledního detailu. To nedokáží a proto systém přežívá v krutých nespravedlnostech vůči pacientům i jejich ošetřujícím lékařům. Pacienti, lékaři, ale i zdravotní pojišťovny jsou zcela vyloučeni z možnosti ovlivnění systému a veškeré pravomoci k tvůrčímu, svobodnému ovlivnění systému jsou jim odejmuty, čímž se z těchto subjektů de facto odnímá i zodpovědnost. Proto zdůrazňuji nutnost subsidiarity pravomocí a nutnost svobody doprovázené zodpovědností pro všechny subjekty ve zdravotnictví. Tedy nikoliv jen pro zdravotní pojišťovny, jak to připravuje Tomáš Julínek. To považuji za velmi riskantní pro chybění základních přirozených kontrolních mechanismů. Pacient zůstává vyřazen z možnosti ovlivnění systému a lékař není rovnocenným partnerem pojišťoven.

Zatím co naši páni politici tancují svoje ideologické tanečky, kára našeho zdravotnictví se propadá do bahna stále hlouběji. To bahýnko vyhovuje pacientům, kteří to naše zdravotnictví příliš nepotřebují a jsou tudíž rádi, že je vše prakticky zadarmo. Jde o drtivou většinu voličů, která je pro politiky zajímavá. Ta menší, voličsky nezajímavá, menšina pacientů, která se bez zdravotní péče neobejde, mluví o nutné korupci, protekci a úplatcích.

Ale již i většina lékařů se ve zrůdném systému zabydlela a nevadí jim nízká odměna za normální práci, protože si dovedou k penězům přijít pohodlně jinak. Menšina lékařů, která to neumí nebo odmítá z jiných pohnutek a vadí jí nízké ohodnocení své práce, mluví o spravedlivém pokladenském principu financování ambulantní medicíny.

Zdravotní pojišťovny ve své dnešní roli redistributora naší zdravotní daně mají prakticky bezpracný zisk. Pokud by se proměnily ve skutečné zdravotní pojišťovny s tvorbou různých pojišťovacích produktů, musely by své vybrané peníze rozdělit na hromádku plné solidarity (nemocniční péče a některá drahá ambulantní péče) a na hromádku točící se ve vratných garančních penězích proplácením především ambulantní péče. Skončily by s vymýšlením různých zbytečných pseudoprogramů a musely by umět sledovat kvalitu zdravotní péče jednotlivých lékařů po stránce odbornosti a ekonomiky, čímž třeba by mohly ovlivňovat i podíl navrácených peněz. Především by musely definovat, na co mají v režimu plné solidarity a co v režimu vratných garančních peněz. Vzhledem k ekonomickému interesu by to jistě dokázaly lépe než byrokrati ministerstva, kterým se to nepodařilo za celých sedmnáct let. A protože zisk za práci je náročnější než zisk bezpracný, budou i současné zdravotní pojišťovny stát proti přirozeným změnám ve zdravotnictví a těžko si odvodí, že změnou financování bude peněz v systému dost a že i práce pojišťovenských úředníků bude dostatečně odměňována. Rolí pojišťoven by muselo být i ohlídání si ztrát z peněz ve zdravotnictví na vyšších úrovních.

Naši politici by došli klidu v rezortu zdravotnictví. Práci, kterou si nyní usurpují a nezvládají by v rámci subsidiarity přenechali odpovídajícím subjektům. Svobodný a odpovědný pacient, který by zaujal své správné místo ve zdravotnictví a který by získal ze systému právě to, co by potřeboval bez protekce, korupce či úplatku, by byl nadmíru spokojený. Svobodný a odpovědný lékař, který by měl včas adekvátně zaplaceno za svoji práci úměrně svým znalostem a dovednostem by byl zajisté též spokojen. Svobodná, odpovědná a prosperující zdravotní pojišťovna úspěšně pracující v zájmu svých klientů s dostatečným ekonomickým výnosem by nemohla být nespokojena, pokud by si dokázala uhlídat ztráty na vyšších úrovních.

A politici, kteří by přišli o určité politické tanečky by mohli být spokojeni také. Je jen otázka, jaké důsledky by pro ně měla ztráta přímého politického vlivu v pojišťovnách. Já jen doufám, že to není ta hlavní příčina, proč politici odmítají pokladenský systém financování.

Kára našeho zdravotnictví zapadá do bahna stále hlouběji a je nejvyšší čas otočit tok peněz v ambulantní sféře vkládáním vratných garančních peněz pacientem se všemi příznivými důsledky této změny. Stojí nám to za to obnovit přirozené vztahy mezi jednotlivými články zdravotnictví, obnovit vztah důvěry mezi pacientem a jeho ošetřujícím lékařem, mít dostatek času na svého pacienta a mít zaplaceno v dostatečné výši bez zpoždění a bez ztrát? Nebo chceme být nadále vazaly našich politiků a zdravotních pojišťoven, žít pod knutou utahující se ekonomické smyčky, být nespokojenými a nezaplacenými lékaři mezi nespokojenými non lege artis léčenými pacienty?

                                                                 MUDr. Bohumír Šimek, praktický lékař ve Křemži
                                                                                                            +
                                                                                                   PRAKTIK.CZ

Zpět na hlavní stránku